Eskil Pedersen je předsedou AUF - mládežnické odnože norské sociálně demokratické strany Arbeiderpartiet -, největší mládežnické odnože norské politické strany, jejíž někteří členové byli přítomni během útoku na ostrůvku Utøyi. Předseda tvrdí, že je tří měsíce po teroru stále dotčen citově poznamenán tím, co se stalo. Dlouho po atentátech přemýšlel o tom, že se nebude moci usmívat, když bude fotografován. Nyní ale už tolik na to nemyslí. Truchlí ale každý den. Neustále je připomínán o přátelech, kteří už nežijí. Hodně přemýšlí o těch, kteří mezi námi už nejsou, ale také dosti uvažuje o tom všem, čím má mládežnická odnož norské sociálně demokratické strany být v budoucnu. Po útocích v Oslu a na ostrůvku Utøyi se musel Pedersen vypořádat s vlastní šokovou reakcí, pomáhat ostatním vypořádat se s žalem a snášet extrémní nával pozornosti ze strany médií. Mnoho z toho, čím se odnož strany od útoků zabývá, se točí kolem toho, čemu říká "brát nazpět každodenní život" z "chapadel" teroru. Atentáty způsobily hromadný příliv členů AUF. Organizace pořádá kurzy ústředních politických témat jako životní prostředí, školství a kulturní politika. Názory na práci policie se liší i v AUF, podobně jako v obyvatelstvu jako celku, a názory jsou hodně nejednotné a individuální. Pedersen dodává, že vedení AUF nezakazoval nikomu, aby se vyjadřoval tak, jak ten který uznává za vhodné a navíc se domnívá, že to ještě bude vyžadovat čas, než bude možné definitivně soudit práci záchranných služeb. 

Postup Behringa Breivika je pro drtivou většinu Norů neomluvitelný a mnozí ho označují také za nepochopitelný. S jádrem - esencí - toho, co ve svém manifestu tvrdí, je ale řada lidí ochotna souhlasit. A tak bychom neměli opomíjet možnost, že obsahuje vodítka k vnímání celkové atmosféry bezmála tří desetiletí poměrně divoce zuřící zákopové války o pravdu v otázce přistěhovalectví a islamu v Norsku. A to ačkoliv je manifest jako celek vnímán jako "přitažen za vlasy" a po mnoha stránkách, např. svým odvoláváním se na "templářské rytíře" ad. historické a náboženské okolnosti, které dnes svou výstředností zajímá asi jen zvláštní zájemce. Bezmoc a nekompromisní jednání patří mezi pohnutky, které ovlivňují mnoho lidí, když se nemůžou dovolat spravedlnosti, a asi to bylo podobně u tohoto masového vraha, aniž by to cokoliv ospravedlňovalo, snad jen pomohlo k vysvětlení části pozadí této tragédie. 

Behring Breivik se cítil být nedůstojně ponížen a to jak politikou země, se kterou přibývalo v ulicích přistěhovalců se všemi následky, které tyto změny přináší, tak osobními zkušenostmi s touto politikou. Mluví o gangech přistěhovalců, kteří se ho pokoušeli fyzicky napadnout a okrást a proti kterým se snažil ubránit, avšak zjistil, že spravedlnost je slepá. Toto neunesl a v příspěvcích v diskusích na internetu dával najevo své rozhořčení, přičemž se ostatním v tom, co psal, nejevil jako extrémnější či potenciálně nebezpečnější než jiní, kteří se o těchto tématech vyjadřovali. Rozhořčení a pocity křivdy se mu zhoubně vyhrocovalo až vyvrcholilo. Byl si toho téměř jist, že mu kreveprolití bude stát za to, protože dle něho navzdory postihu nebo obětování vlastního života bude "vyznamenán" tím způsobem, že bude dále žít ve vědomí lidí jako mučedník.

Téměř každý den norská média přinášejí příběhy těch, kteří bývají označovány za hrdiny, at' už profesionálních záchranářů, lidí, kteří se v době výbuchu pumy, resp. střelby nacházeli v okolí či přeživších mezi mladými členy odnože sociálně demokratické strany, které šok a bezmoc nepřemohly a kteří dávali své vlastní životy všanc, aby pomohli svým kamarádům. Nebýt úsilí těchto jedinců by mnohem více lidí přišlo o život. Někteří pomohli ostatním se schovat a dodali jim odvahu, v lod'kách je přepravit na pevninu a přitom je kryli vlastními těly. Zároveň prohlašují někteří z přeživších, že mají výčitky svědomí z toho, že přežili oni a ne jejich kamarádi. 

Napravovat příčiny tohoto krveproletí může být těžké, ne-li nejtěžší. Nové údaje k dětství pachatele budou zkoumány policií. Jak pachatel vyrůstal, psychické zdraví a s ním spojené otázky nepříčetnosti a rizika nových, vážných trestných činů budou mít určitý význam pro vyměření trestu. Snaží se najít všechny možné přístupy k tomu a přijít na všechny možné aspekty toho, zda něco není v pořádku, případně v čem to spočívá a co je toho příčinou. Dle jednoho norského soudního psychologa Påla Grøndahla děti reagují na selhání péče a špatné zacházení různě, ale nejlepší stránky jejich osobností se kvůli tomu nerozvíjí. Psychické poruchy a poruchy osobnosti lze v některých případech odvodit ze špatných podmínek, ve kterých vyrostly. Poruchy osobnosti, kdy někdo myslí, cítí a jedná způsobem, který se vymyká běžnému, nejsou v Norsku samy o sobě kritériem příčetnosti či nepříčetnosti.

Někteří jeho přátelé z dětství Behringa Breivika popisují jako chlapce, který obtížně zapadl a který se tvrdě snažil najít "své" prostředí. Zřídka jevil city a který vyhledával prostředí, která mu mohla dávat nějakou "vzpruhu" do života, často spojenou s "rošt'árnami". Ve věku, kdy jiné děti vyrůstaly z rebelství si mladý Behring Breivik přál být nadále rebelem a ten, který trucuje. Ve snaze najít si své místečko v nějakém prostředí a získat úcty, které nemohl získat jinde, vklouzl mezi sprejeři. Spolužačka ho označuje jako "stín", působil ostýchavě, nejistě a introvertní. Nebal se autorit. Jednou uhodil ředitele školy. Otec ho opustil, když mu byl rok a cca. o tří roky později se rodiče rozvedl, načež začala tahanice o právo na syna. Dvě zprávy psychologů byly uzavřeny znepokojeným tvrzením, že "u čtyřletého dítěte (řeč je o Behringu Breivikovi) se vyvíjí ujmy na psychice" a bylo doporučeno odebrání a převzetí do péče odboru na ochranu práv dítěte. Dle jednoho přítele z dětství je mylné hledat chyby v tom, jak ho vychovávala jeho matka. Přítel rodinu chápal jako zcela běžnou. Pachatel se ke svému dětství vyjadřoval také během nedávných výslechů. Dosud toho ke své minulosti moc neřekl. V manifestu pachatel píše, že měl "privilegované" dětství se zodpovědnými a inteligentními lidmi kolem sebe. Neměl v dětství vyloženě negativní zážitky. Předpokládá, že pochází z typické norské "rodiny střední třídy". Když mu bylo kolem 16 let, jak tvrdí někteří jeho přítelé z dětství, se změnil a vypadl ze svého prostředí, ztratil kontakt s rodinou, přáteli a začal provozovat extrémní fitnes. Nyní mu bylo k tématu dětství položeno několik konkrétních otázek. Na podnět jednoho z jeho obhájců - Geira Lippestada - budou klíčové momenty týkající se toho, jak jeho klient vyrůstal, předmětem vyšetřování. Bude zkoumáno zda se mu ze strany odboru na ochranu práv dítěte aj. kompetentních orgánů, které byly nebo měly být v té době činné v jeho prospěch, dostávalo pomoc či nikoliv. Matka byla zatím vyslechnuta pětkrát. Zdráhá se, aby byla citována v médiích a tak není mnoho známo o tom, jak se k celé kauze staví, kromě toho, že je zdrcená.